pátek 24. února 2017

Fenomén facebook

Mám ho, ale nepoužívám ho. Totiž, účet na facebooku. Kdysi jsem si ho otevřel kvůli přítelkyni, abych se mohl podívat na fotky, co tam postovala. To už je docela dávno a už to není moje přítelkyně. Až teda na ten facebook, tam mě ještě nevyzmizíkovala a facebook mi občas posílá na mail informaci, že si změnila něco v profilu nebo tak ...

A taky mi občas přijde mail, kde se mě facebook ptá, jestli znám toho či onoho a chci si ho přidat do přátel.

No, a takhle mi přišel mail, kde mi nabízel přátelství s Evou.

Věci se někdy sejdou jedna s druhou. Ríkáme tomu náhoda. Nebo osud, co já vím. Každý den se může stát spousta nepravděpodobných věcí, takže nakonec pravděpodobnost něčeho nepravděpodobného může být docela vysoká. Třeba že mi facebook ukáže fotku ženy, do který jsem byl někdy před patnácti lety zakoukaný, já kliknu na Přidat do přátel a pak s ní budu ještě tentýž den večer chatovat. O životě, o dětech a tak. Jako by těch patnáct let nebylo.

Co mi není jasný - jak facebook přišel na to, že bych ji mohl znát?

Vlastně to je jedno, popovídali jsme si chviličku a tím to skončilo. Ale připomnělo mi to, že jsem o ní kdysi psal sem na blog a já se cítím povinnen sem připsat těch pár řádek. O tom, jak málo někdy stačí, aby člověk začal být sentimentální. Jak jsme celý život vláčeni vzpomínkami na věci, které byly, a hlavně, na věci, které mohly být, ale nebyly.

Já nemám rád, když jsem sentimentální.

Zdá se mi ovšem, že se to s věkem zlepšuje. Možná jednou, až budu starý dědek, budu se na všechno tohle milostné blouznění dívat s tím správným cynickým nadhledem.

Uvidme, co mi bude psát facebook potom.

čtvrtek 28. února 2013

Eva

Láhev v lednici ještě nebyla prázdná. Jak dlouho už tam asi stála? Nepil jsem, ani už nepamatuju. Žiju teď jako nový člověk. Čistě. Prostě.

Stojí teď na stole a je prázdná. Říkám si, kam asi ten rum zmizel.

Doufal jsem, že přijdeš, že Tě přivolám. Ale jsem tu sám, v mlze, země se točí a rádio hraje 45 let starou muziku.

Kam se schovaly všechny ty roky?

Našel jsem dneska staré deníky. Četl jsem si o Tobě. Naše první rande - sešli jsme se na Florenci a Tys přišla pozdě. Byli jsme v Čajovně nad Vokem, tehdy se tak opravdu jmenovala. Pak jí přestavěli a přejmenovali a co je z ní dneska ani nechci vědět.

Ty ses taky přejmenovala. A co je z Tebe dneska? Kdybych věděl ...

Viděl jsem Tě s Tvou dcerou, už je to taky pár let. Pár hodně, obávám se. Snad jsme se tehdy ani nepozdravili. Říkal jsem si, že jsme dítě mohli mít spolu. Ale neměli. Nic jsme neměli spolu. Každý sám za sebe.

A pak jsi mi zmizela.

Co na tom dnes záleží? Kdybych byl měl Tebe, neměl bych co mám teď.

Kdo posoudí, jaký život je lepší?


pondělí 17. prosince 2012

Slepá sopranistka

Stála na podiu, hlavu sklopenou, světlé vlasy jí padaly do čela. Zpívala soustředěně a přesto uvolněně. Dělila se s námi o radost a krásu obsaženou v hudbě.
Prstem si četla v notách. Papír byl bílý jako sníh, ale její prsty v něm dokázaly najít skryté značky.

Stála tam, sama za sebe, a za ní orchestr a celý sbor, a ona zpívala sólo; na rozpažení vzdálena od dirigenta, kterého neviděla. Přesto dýchala současně se stovkou dalších hudebníků neomylně vedena neviditelnou taktovkou dirigenta.

Stála tam, a nebyla sama. Jejich hudba naplnila celý kostel i srdce nás všech.

sobota 24. listopadu 2012

Má milá,

slyším Tvůj tichý smích,
vidím ten pohyb, kterým si odhrnuješ vlasy z čela,
cítím Tvůj dech, když usínáš,
teplo Tvé dlaně v mé ruce,
tep srdce, tlumeně, z hlubin noci,

klid, který z Tebe září a dává mi sílu,

radost z Tvé blízkosti,
radost
a naději.


Jen nevím,
zda to je minulost,
nebo budoucnost,
nebo pouhý sen.